I love world.. I love write..I love life :3

Uzdravení

21. ledna 2018 v 18:33 | Naomi |  Povídky
Probouzí mě neustávající vyzvánění telefonu, natahuji se pro něj a mlčky koukám na displej. Je tam jméno mé bývalé přítelkyně a tak trošku překvapeně zavěšuji. Od doby, co mám neomezené volání zavěšuji a volám zpět téměř automaticky. Při vytáčení se porozhlédnu po prázdném pokoji, popadnu bundu pohozenou přes židli od včerejší noci a padám na noční procházku ven. "Jak si to jako představuješ, podepisovat revers v tvém stavu je riskantní! Chováš se jako blázen! Opět!" huláká po mně a zasypává mě starostí a zájmem (smíšeným s výčitkami, jakoby náš roční rozchod vůbec neproběhl). Mísí se to vše s iritací z mého rozhodnutí - > vzdát souboj s nemocí. Chvilinku si povídáme a postupně se rozplývá její rozhořčení a nahrazuje jej vlna soucitu a porozumění. "Promiň, radši si poslední dny užiju naplno a bez omezení, nežli na nemocničním lůžku při chemoterapiích. A omlouvám se jdu na rande, musím končit." zavěšuji telefon a sklíčeně se opírám o strom a sunu se k zemi se slzami stékajících mi po tváři. Přijde mi to vše líto, ale opravdu už nemám touhu pokračovat. Vzpomínám na veškeré naše hádky, při poslouchání smutných písniček a pláču, jako želva. Přijde mi nepochopitelné, jak mi pořád případá milá, i když mám doteď podlitiny a šrámy na těle z našeho posledního sporu. Ty její agresivní výkyvy.. Když v tom se mě zezadu dotkne ruka a já s leknutím padám k zemi. "Jé promiň, doufám, že sis neublížila." Promlouvá ke mně s posmutnělým úsměvem ta nejkrásnější dívka, kterou mé oči spatřili. Vzpomínám si na ni. Její překrásné tmavé vlasy s odlesky dofialova, zářících v odrazech paprsků Slunce, nejdou zapomenout. "Ne ne, promiň neslyšela jsem Tě" pronesu s rudými tvářemi. Naklání se ke mně a svou paží mi podepírá záda, aby mi pomohla vstát. Koukám do jejích třpytivých očí a případám si jako ve snu. Absolutně celé tělo se mi třese z tepla, jejího doteku. Všímá si mého rozpačitého chování, díky mé neschopnosti se pohnout a pomáhá si druhou rukou k mému pozvednutí do jejího vřelého objetí. Uklidňuje mě a zároveň mé tváře rudnou, čím dál více. Opře svou bradu o mé rameno a šeptá mi líbezným hláskem: "Nemohla jsem to bez tebe vydržet." a políbí mě do vlasů, přitom mi jednou rukou setře slzy z tváře. Byli jsme spolu v nemocnici a moc jsme si rozumněli, akorát ji propustili týden před mým odchodem, protože se již vyléčila a já ji ani nestačila vyjádřit, jak moc pro mě znamenala. "Šla jsem za tebou na návštěvu, když mi řekli o tvém odchodu, vyrazila jsem Tě hledat na Tvých oblíbených místech." vytrhne mě z úvah. Zvedám svou tvář a pozoruji její upřímný a zároveň smutný pohled. Chvilinku spolu komunikujeme pouze pohledy, než se odhodlám k ní přiblížit svou tváří a políbím ji na sametové rty. Těsněji mě objímá a její druhá ruka mě jemně hladí po tváři. Po dlouhých minutách líbání se v jejím doprovodu vydám na cestu do nemocnice. Docházím pro obnovení mé léčby. Dostala jsem znovu vůli k životu a její náruč mě dnes již čtvrtým rokem provází životem bez rakoviny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuji všem za Vaši podporu a zájem :) Per aspera ad astra :)