I love world.. I love write..I love life :3

Tajemství 7

7. srpna 2017 v 13:05 | Naomi |  Tajemství
Probouzím se v pokoji Alex. Chvilku přemýšlím co se vlastně dělo. Jsem zmatená, ale rychle si uvědomuji příkaz mého mentora v astrálním světě. Chtěl, abych domluvila Alex. Už se mi to vybavuje. Cestování do astrálu mě oslabuje a proto jsem teď u ní doma. U jejích pěstounů lépe řečeno. Rozhlížím se, zda někde neposedává v okolí, ale bohužel nikde ji nevidím. Sedám si na posteli s poněkud velkými obtížemi. Jsem stále unavená. Musím se najíst ať získám energii, jenomže do kuchyně je to poněkud daleko. Shýbám se k batohu pro mobil a vytáčím Alex. "Ahoj, promiň musela jsem do školy, asi sis nevšimla vzkazu. V pokoji na stole máš nachystanou snídani, tak se najez a odpočívej. Kdyby ses nudila mám tam časopisy nebo si zapni internet. Kolem 2 budu u tebe. Ještěže už je dneska pátek. Ve škole jsi omluvená. Naši brzo odjeli na pracovní dovolenou do Švýcarska. Tak tam u nás budeš mít klid, jen se vážně moc nenamáhej a lež prosím." Páni tolik informací jsem ani nečekala. "Dobře najím se a budu ležet. Nemusíš spěchat cítím se lépe, ale ležet budu ať máš klid na duši. Nebudu tě už okrádat o přestávku. Zatím se měj ahoj." Po chvilkové odmlce se konečně ozve odpověď: "Neokrádáš, chtěla bych být teď s tebou. Chceš něco přinést cestou ze školy?" Slyším hlasitěji a hlasitějí kručení svého břicha, začínám přemýšlet zda to nebude slyšet i v hovoru. "Ne, děkuji. Jen učivo do školy." Zasměju se do telefonu. "Dobře zhruba za 2 hodinky budu doma. Pa zatím... Chybíš mi." Tututu rovnou to zavěsila. Koukám na čas a opravdu už je tolik hodin? Prospala jsem půlku dne! Jdu se najíst. Musím promyslet jak Alex vysvětlit, aby mě neodrazovala od astrálního světa. Už to mám budu hledat na internetu a pak jí vysvětlím, že hledám někoho s podobnými zkušenostmi, aby mi poradil. Získám si tím čas a mohu najít i jakousi pomoc v realném světě. A jak tak prohledávám internet, zjišťuju mnoho nových informací, ale vše je takové obecné. Až narazím na jedny zvláštní webovky, kde jsou popisovány astrální bytosti i různé sféry. Začtu se do článků natolik, že ani nevnímám přichod Alex.

"Jak ti je Vanes?" Otočím se a vidím ji v otevřených dveřích. Musím si dávat pozor na svou zaslepenost při studování nových věcí o astrálu. "Jasně, je mi mnohem lépe a snažím se teď najít na netu někoho, s podobnými zážitky. Aby mi poradil co dělat." S úsměvem se na ní otáčím. Vidím jak zpomaluje s chůzí ke mně a má rozpačitý výraz. Úsměv se jí změnil do neutrálního výrazu. Ruce, které schovávala za zády vytahuje před sebe a staví na stůl vedle notebooku multivitamínový džus. "To je pro tebe, ať se mi zotavíš co nejdříve a spolu to zvládneme a vyřešíme." Při dokončování věty mě objímá vřelým objetím, jako bychom se neviděli několik měsíců. Vyzařuje z ní teplo a radost. Dokonce mám pocit jakoby zářila. Užívám si její blízkosti. Ano já, opravdu je to tak. Její objetí mě uklidňuje a líbí se mi. "Mám tě ráda." Vypadne ze mě nežli bych se nad tou větou zamyslela. Alex se usměje a o to silněji mě obejme. Uvědomuji si jednu důležitou věc, budu muset dokázat Alex jak je astrální svět zajímavý. Nemůžu o její andělskou krásu a milou duši přijít. Potřebuji ji u sebe, dodává mi sílu a cítím se s ní lépe. Odtáhnu od ní svůj obličej, pohladím ji po tváři a políbím ty krásné jemné rty a ochranitelsky ji obejmu, jakoby mé tělo chtělo říci: "Už jsi pod mou ochranou, nikdo ti neublíži dokud jsem tady já." Odtáhnu svá ústa, jen proto abych mohla promluvit. U toho jí hladím po tváři a sjíždím do vlásků. "Vše ti přiblížím, vysvětlím a ukážu. Jsi můj milý, hodný anděl a já jsem vlastně moc ráda, že tě mohu mít u sebe. Víš já tě..." Zatemňuje se mi před očima a ocitám se někde, kde jsem ještě nebyla. Není to snění ani bdění, je tu obyčejná temná tma. Mlčky koukám co se děje. Co tady dělám a jenom poslouchám tichý šum v pozadí.


V dáli slyším hlasitý zlý psí štěkot. Výstražné psí štěkání chránící svůj domov a své majitele, ovšem s poněkud agresivnějším podtónem. Asi nějaký hodně velký a vyprovokovaný pes. Kolem mě se ozývá v jakési ozvěně zvuk vrzání staré vany, takový zvuk, který vydává pokud se ponoříte do vody a sem tam se pohnete. Z povzdálí slyším tlumený šepot, kterému nerozumím jedinou hlásku a za sebou slyším tiché přibližující se kroky. Bojím se, chci se schovat, ale není kde. Nic nevidím, jen slyším. Opatrně našlapuji před sebou a snažím se před došlapem zkontolovat, zda krok nebude slyšet a není přede mnou díra či nějaká nástraha. Snažím se přiblížit k tomu tichému nesrozumitelnému šepotu a zároveň vzdálit se přibližujícím se krokům řinoucím se za mou osobou. Bohužel jsem pomalá a tak jenom doufám, že se mi stvoření jemuž patří kroky nesnaží ublížit. Zvyšuje se mi tep srdce a frekvence dýchání se zrychluje. Snažím se orientovat a sklidňovat své vlastní dýchání neboť jediné co mi pomáhá v této oblasti je sluch. A najednou, když kroky za mnou ustali, konečně začínám rozumět tomu šepotu. "Myslíš si, že mi utečeš? Vážně věříš tomu, že se schováš? Jsi ubohý malý spratek a já si tě najdu! Tak jako se to vždy stalo. Nikdy se mě nezbavíš!" zákeřně se to stvoření směje. Zastavuji svůj krok a přikrčuji se k zemi. Nechci, aby mě objevil. "Tak kdepak jsi? Kde se schováváš? Když mi to prozradíš nebude to tak moc bolet.." Najednou slyším spadnou za mnou cosi na zem. Asi váza, která se roztříštila na mnoho střepů. "Tady jsi!" slyším těsně nad sebou a vmžiku slyším jekot a řev drásající mou mysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Děkuji všem za Vaši podporu a zájem :) Per aspera ad astra :)