I love world.. I love write..I love life :3

Nejdůležitější orgán

8. srpna 2018 v 18:52 | Naomi |  Myšlenky a jejich příběhy :3
Předem se omlouvám, nejsem doktor ani biolog, čili hodnotu nejdůležitějšího orgánu si vnímám ve své metafoře..


Zajisté to všichni známe, vždyť kolik z nás svádělo boj mezi rozumem a emocemi? Snad každý si to zažil u zamilovanosti či lásky. Je to velmi složitý boj rozhodnout se pro jednu variantu. Každý si může zvolit něco jiného a věřit. A tak se ptám je jednoznačně možné určit co je důležitější? Srdce nám motá hlavu a ničí možnost reálně myslet, nutí nás ustupovat a měnit sebe i svá rohnodnutí. Vtlačuje nám naději, ale zároveň bláhovost a naivitu. Koukám k nebi a přepadají mě troufalé myšlenky nad verzemi jiných světů, jiných systémů a jiných hodnot. Chci žít životem, kdy rozum a emoce jsou v rovnováze. Kdy nejdůležitějšími orgány jsou zároveň: srdce i mozek. Jak šílená představa světa, kde je vše řízeno pocity, potřebami a rozvojem intuice. Vidím nadlidskou variantu bytí, bez majetku a peněz. Na principech, kdy nikdo nic nevlastní a vše využívají všichni. Kdy potřeby sounáležitosti jsou vyšší nežli potřeby moci. Probouzí mě vytí znějící v dáli za obzorem. Jsem zpátky v realitě a na tváři se mi objevuje zkřivený výraz. Dobrá přestanu se unášet v utopických nemožných věcech pro tuto dimenzi. Mám chuť pokračovat, ale ovládám se kvůli Vám všem. Nuže řeknu vám to takto: V dnešním světě je pro většinu důležitý majetek a zázemí. Musíme plánovat, organizovat, počítat. Musíme ztrácet většinu svého života prací pro čas lidem lépe postaveným. Jsme od prvních slůvek a chápání řeči nuceni přizpůsobovat se těmto hodnotám. Jsme cvičeni, jako zvířata. Lépe řečeno "MY JSME VYCVIČENÁ ZVÍŘATA!". Co se vlastně snažím říci? Nejdůležitějším orgánem je pro společnost mozek a kdo to nechápe a nevnímá, stáva se vyvrhelem společnosti, bláznem nebo zločincem. Můžeme si sami za vznik psychopatů. Všichni jsme učeni se přetvařovat. Pro příklad při práci s lidmi, nemůžeme dávat najevo pocity smutku a špatné nálady, protože by to ohražovalo zisky a tím i čas nadřízených. Je taktéž nevhodn projevit vztek a pohoršení na veřejných prostorech, dokonce jsem nedávno četla, že za to dostal někdo pokutu a podmínku. V obchodních sférách nemá co dělat chtíč pomáhat a emoční vciťování, protože nejde o spokojenost, ale o výdělky. A tak bych mohla pokračovat dlouho a proto má odpověď je v dnešní době je nejdůležitější mozek, pokud chcete fungovat a žít spokojeně. Nicméně klidně mě ukřižujte, ale já si vybírám srdce. SRDCE je dar. Tomu já věřím. :)



BTW moc moc moc se omlouvám, že zase kašlu na psaní a příběhy, klidně mi můžete napsat co by vás potěšilo si přečíst za žánr, jako omluvu. Ale chci Vás navnadit už teď. Mám na přání napsat erotickou povídky, ale podržte se s HETEROSEXUÁLNÍ tématikou :D :D takže se máte na co těšit :P :D A já se pokusím žádost zpracovat co nejdříve. :3 Papapa :)
 

Poslední zrnko

11. dubna 2018 v 19:38 | Naomi |  Povídky
Ach světe posmutný.
Cítím nekonečnou prázdnotu,
a s ní kráčící neutuchající žal.
Nevnímám absolutně hodnotu,
funguji pouze jako nepotřebný kal.
Věru díky Ti za Tvou ochotu,
jsi světlem ze všech nejjasnější.
Avšak nemá cenu protahovat temnotu.
Kašlu na pravidla básně i života,
přeji všem pusté ZDAR

Temný rituál

15. února 2018 v 21:24 | Naomi |  Povídky
Samanta sedí na kousku rozbitého obřadního kamene. Neuvažuje nad tím, zda je po něm stékající krev, již zaschlá nebo čerstvá. Prostě jen tiše hledí a přemýšlí nad vykonaným rituálem. Uvědomuje si také, že se blíží zkouška její odvahy, dospělosti a oddannosti kmenovému božstvu. Měla by se zabývat tímto velkým dnem, ale v hlavě jí proudí absolutně jiné myšlenky a starosti. Přemýšlí pouze nad tím, jaké ubohé děvče muselo být obětováno mocnostem a jejich pravidlům. Není to fér! Ta ubohá dívka všem vždy pomáhala. Zhřešila pouze tím, že si dovolila sblížit se se Samantou (dcerou náčelníka). Samanta nemůže vymazat pohled na vyprchávající jiskru v jejích očích při posledním výdechu, nežli přes sametovou kůži pronikla dýka do její ubohé dutiny břišní. Pak zavřela oči a všichni byli přesvědčeni, že rituál je správně dokončen a vraceli se do vesnice. Samanta dostala za úkol vyčistit obřadní místo, avšak pouze plakala nad bezdechým tělem překrásné dívky, tajně ji milovala.. A co teď? Měla by rozprostít její ostatky v okolí pro lesní zvěř a vydrhnout obřadní kámen. Samanta to nemohla udělat. Plná zlosti vůči otci a kmenu, jež zmařili, tak milounkou dušičku, v slzách a nářku, chtěla po božstvu naopak návrat její duše k životu. V modlitbě vykonala nevědomky temný rituál, když slzami zkropyla čerstvou Liliinu krev a modlila se k bohům. Praskl obřadní kámen do všech různých stran a Lilien vstala a vyběhla do hlubokého lesa, jako stín. Nyní jsme opět na začátku, kdy Samanta mlčky přemýšlí nad událostmi. Ze zachmuřených myšlenek jí vytrhává děs a křik z vesnice. Zděšeně běží ke svému kmenu do vesnice. Ještě před vesnicí zahlédne v povzdálí vyskočit mutanta, který vypadá jako kříženec vlka a medvěda a před Samantiným zorným polem roztrhá někoho z vesnice. Samanta se zahledí na bestii a najednou ji podle vyhaslého pohledu z očí poznává. Je to Lilien. A ve stejnou chvíli, kdy to Samantě dojde, rozbíhá se Lilien směrem k ní. Samanta se na ní smutně usmívá a povídá : "Jsem ráda, že jsi naživu, ale v tomto nemůžeš pokračovat, msta nic nevyřeší." Samantin úsměv v kombinaci se soucitem a láskou znovu zažehne jiskru v Liliiných očích. V krvelačné bestii se opět probouzí duše jemné dívenky a pomalu proměňuje zpět její křehké lidské tělíčko. Lilien se rozpláče. S nářkem a smutkem pronese: "To se nemělo stát, nechtěla jsem..." Samanta ji popadne za dlaň a běží s ní do úkrytu v hlubokém lese. Tam Lilien uklidňuje svým příjemným hláskem a konečně ji vyznává sve city. Poprvé se políbí a následně postaví společnými silami domek ve skrytu korunách stromů. Tam spolu šťastně tráví čas bez odsouzení jinými z kmene. Každou noc usínají ve společném objetí, jelikož Lilieb Samantiny city vnímá naprosto stejně a opětuje je.
 


Uzdravení

21. ledna 2018 v 18:33 | Naomi |  Povídky
Probouzí mě neustávající vyzvánění telefonu, natahuji se pro něj a mlčky koukám na displej. Je tam jméno mé bývalé přítelkyně a tak trošku překvapeně zavěšuji. Od doby, co mám neomezené volání zavěšuji a volám zpět téměř automaticky. Při vytáčení se porozhlédnu po prázdném pokoji, popadnu bundu pohozenou přes židli od včerejší noci a padám na noční procházku ven. "Jak si to jako představuješ, podepisovat revers v tvém stavu je riskantní! Chováš se jako blázen! Opět!" huláká po mně a zasypává mě starostí a zájmem (smíšeným s výčitkami, jakoby náš roční rozchod vůbec neproběhl). Mísí se to vše s iritací z mého rozhodnutí - > vzdát souboj s nemocí. Chvilinku si povídáme a postupně se rozplývá její rozhořčení a nahrazuje jej vlna soucitu a porozumění. "Promiň, radši si poslední dny užiju naplno a bez omezení, nežli na nemocničním lůžku při chemoterapiích. A omlouvám se jdu na rande, musím končit." zavěšuji telefon a sklíčeně se opírám o strom a sunu se k zemi se slzami stékajících mi po tváři. Přijde mi to vše líto, ale opravdu už nemám touhu pokračovat. Vzpomínám na veškeré naše hádky, při poslouchání smutných písniček a pláču, jako želva. Přijde mi nepochopitelné, jak mi pořád případá milá, i když mám doteď podlitiny a šrámy na těle z našeho posledního sporu. Ty její agresivní výkyvy.. Když v tom se mě zezadu dotkne ruka a já s leknutím padám k zemi. "Jé promiň, doufám, že sis neublížila." Promlouvá ke mně s posmutnělým úsměvem ta nejkrásnější dívka, kterou mé oči spatřili. Vzpomínám si na ni. Její překrásné tmavé vlasy s odlesky dofialova, zářících v odrazech paprsků Slunce, nejdou zapomenout. "Ne ne, promiň neslyšela jsem Tě" pronesu s rudými tvářemi. Naklání se ke mně a svou paží mi podepírá záda, aby mi pomohla vstát. Koukám do jejích třpytivých očí a případám si jako ve snu. Absolutně celé tělo se mi třese z tepla, jejího doteku. Všímá si mého rozpačitého chování, díky mé neschopnosti se pohnout a pomáhá si druhou rukou k mému pozvednutí do jejího vřelého objetí. Uklidňuje mě a zároveň mé tváře rudnou, čím dál více. Opře svou bradu o mé rameno a šeptá mi líbezným hláskem: "Nemohla jsem to bez tebe vydržet." a políbí mě do vlasů, přitom mi jednou rukou setře slzy z tváře. Byli jsme spolu v nemocnici a moc jsme si rozumněli, akorát ji propustili týden před mým odchodem, protože se již vyléčila a já ji ani nestačila vyjádřit, jak moc pro mě znamenala. "Šla jsem za tebou na návštěvu, když mi řekli o tvém odchodu, vyrazila jsem Tě hledat na Tvých oblíbených místech." vytrhne mě z úvah. Zvedám svou tvář a pozoruji její upřímný a zároveň smutný pohled. Chvilinku spolu komunikujeme pouze pohledy, než se odhodlám k ní přiblížit svou tváří a políbím ji na sametové rty. Těsněji mě objímá a její druhá ruka mě jemně hladí po tváři. Po dlouhých minutách líbání se v jejím doprovodu vydám na cestu do nemocnice. Docházím pro obnovení mé léčby. Dostala jsem znovu vůli k životu a její náruč mě dnes již čtvrtým rokem provází životem bez rakoviny.

Kapka

17. listopadu 2017 v 0:47 | Naomi |  Myšlenky a jejich příběhy :3
Mraky se pohybují nevídanou rychlostí , jakoby chtěli něco sdělit či jen na něco upozornit. Mám mlhavý pocit, že je něco špatně. Zlo šíří se a rozpíná. Kdekoho ovládá nenávist a chtíč pomsty, ba dokonce i tak milující lidi obklopuje ten pocit. Je mi do breku z celého toho ponurého dne, který je smutnější a děsivější nežli noc. Pozoruji, jak posledni listy upadají ze stromu a sleduji pochody. Skryté pochody bestii pomalu prostupujicich do lidského společenství.
Ach kráso přenádherná, jen povrchní sametová kapka. Kapka honosící se na překrásné blednoucí pleti. Tvůj sametově svádící um mě nepřestává mást. Jsem pohlcena tmou a zvířecími pudy uvězněnými na dně váh. Má zmateně fascinovaná tvář, sklánějící se ke tvým útrobám pozorujíc ten matný sebeklam. Lásku k sobě umí člověk velmi dlouho hráti. Teď přiznávám se Vám na kolenou všech skal. Nenávidím tu bytost snící i myslící. Já miluji každou nově výsostně rudou kapku objevujíc se na mém těle. Zbožňuji každou novou bolest způsobenou na nelítostně slabém plášti duše. Ten rudý plášť pohlcující vybledlé tóny pleti. Já přeji si moci skončit trápení bez pocitu viny a proto chci býti nenáviděna chtěně se záměrem, nežli s vinou a smutkem ubíjející bolestí. Prosím, tvor stvořen k zapovězení byl již dávno započat, stvořen, vychován i pochroumán. Dnes přichazí s uvědoměním konečně i smíření a tak konečně rudé krápěje mohou započíst svou pravidelnou destrukční cestu. Jeden tah, druhý tah, třetí a desátý.. Síla se postupně vytrácí a pocity prázdna a nenávisti postupně vykresluje teplo hřející rudé tekutiny, která dává váhu trestu za bolest způsobenou žalostným bytím. Ovšem bestii, jest tento údělen předurčen.

Další články


Kam dál

Děkuji všem za Vaši podporu a zájem :) Per aspera ad astra :)