I love world.. I love write..I love life :3

Poslední zrnko

11. dubna 2018 v 19:38 | Naomi |  Povídky
Ach světe posmutný.
Cítím nekonečnou prázdnotu,
a s ní kráčící neutuchající žal.
Nevnímám absolutně hodnotu,
funguji pouze jako nepotřebný kal.
Věru díky Ti za Tvou ochotu,
jsi světlem ze všech nejjasnější.
Avšak nemá cenu protahovat temnotu.
Kašlu na pravidla básně i života,
přeji všem pusté ZDAR
 

Temný rituál

15. února 2018 v 21:24 | Naomi |  Povídky
Samanta sedí na kousku rozbitého obřadního kamene. Neuvažuje nad tím, zda je po něm stékající krev, již zaschlá nebo čerstvá. Prostě jen tiše hledí a přemýšlí nad vykonaným rituálem. Uvědomuje si také, že se blíží zkouška její odvahy, dospělosti a oddannosti kmenovému božstvu. Měla by se zabývat tímto velkým dnem, ale v hlavě jí proudí absolutně jiné myšlenky a starosti. Přemýšlí pouze nad tím, jaké ubohé děvče muselo být obětováno mocnostem a jejich pravidlům. Není to fér! Ta ubohá dívka všem vždy pomáhala. Zhřešila pouze tím, že si dovolila sblížit se se Samantou (dcerou náčelníka). Samanta nemůže vymazat pohled na vyprchávající jiskru v jejích očích při posledním výdechu, nežli přes sametovou kůži pronikla dýka do její ubohé dutiny břišní. Pak zavřela oči a všichni byli přesvědčeni, že rituál je správně dokončen a vraceli se do vesnice. Samanta dostala za úkol vyčistit obřadní místo, avšak pouze plakala nad bezdechým tělem překrásné dívky, tajně ji milovala.. A co teď? Měla by rozprostít její ostatky v okolí pro lesní zvěř a vydrhnout obřadní kámen. Samanta to nemohla udělat. Plná zlosti vůči otci a kmenu, jež zmařili, tak milounkou dušičku, v slzách a nářku, chtěla po božstvu naopak návrat její duše k životu. V modlitbě vykonala nevědomky temný rituál, když slzami zkropyla čerstvou Liliinu krev a modlila se k bohům. Praskl obřadní kámen do všech různých stran a Lilien vstala a vyběhla do hlubokého lesa, jako stín. Nyní jsme opět na začátku, kdy Samanta mlčky přemýšlí nad událostmi. Ze zachmuřených myšlenek jí vytrhává děs a křik z vesnice. Zděšeně běží ke svému kmenu do vesnice. Ještě před vesnicí zahlédne v povzdálí vyskočit mutanta, který vypadá jako kříženec vlka a medvěda a před Samantiným zorným polem roztrhá někoho z vesnice. Samanta se zahledí na bestii a najednou ji podle vyhaslého pohledu z očí poznává. Je to Lilien. A ve stejnou chvíli, kdy to Samantě dojde, rozbíhá se Lilien směrem k ní. Samanta se na ní smutně usmívá a povídá : "Jsem ráda, že jsi naživu, ale v tomto nemůžeš pokračovat, msta nic nevyřeší." Samantin úsměv v kombinaci se soucitem a láskou znovu zažehne jiskru v Liliiných očích. V krvelačné bestii se opět probouzí duše jemné dívenky a pomalu proměňuje zpět její křehké lidské tělíčko. Lilien se rozpláče. S nářkem a smutkem pronese: "To se nemělo stát, nechtěla jsem..." Samanta ji popadne za dlaň a běží s ní do úkrytu v hlubokém lese. Tam Lilien uklidňuje svým příjemným hláskem a konečně ji vyznává sve city. Poprvé se políbí a následně postaví společnými silami domek ve skrytu korunách stromů. Tam spolu šťastně tráví čas bez odsouzení jinými z kmene. Každou noc usínají ve společném objetí, jelikož Lilieb Samantiny city vnímá naprosto stejně a opětuje je.

Uzdravení

21. ledna 2018 v 18:33 | Naomi |  Povídky
Probouzí mě neustávající vyzvánění telefonu, natahuji se pro něj a mlčky koukám na displej. Je tam jméno mé bývalé přítelkyně a tak trošku překvapeně zavěšuji. Od doby, co mám neomezené volání zavěšuji a volám zpět téměř automaticky. Při vytáčení se porozhlédnu po prázdném pokoji, popadnu bundu pohozenou přes židli od včerejší noci a padám na noční procházku ven. "Jak si to jako představuješ, podepisovat revers v tvém stavu je riskantní! Chováš se jako blázen! Opět!" huláká po mně a zasypává mě starostí a zájmem (smíšeným s výčitkami, jakoby náš roční rozchod vůbec neproběhl). Mísí se to vše s iritací z mého rozhodnutí - > vzdát souboj s nemocí. Chvilinku si povídáme a postupně se rozplývá její rozhořčení a nahrazuje jej vlna soucitu a porozumění. "Promiň, radši si poslední dny užiju naplno a bez omezení, nežli na nemocničním lůžku při chemoterapiích. A omlouvám se jdu na rande, musím končit." zavěšuji telefon a sklíčeně se opírám o strom a sunu se k zemi se slzami stékajících mi po tváři. Přijde mi to vše líto, ale opravdu už nemám touhu pokračovat. Vzpomínám na veškeré naše hádky, při poslouchání smutných písniček a pláču, jako želva. Přijde mi nepochopitelné, jak mi pořád případá milá, i když mám doteď podlitiny a šrámy na těle z našeho posledního sporu. Ty její agresivní výkyvy.. Když v tom se mě zezadu dotkne ruka a já s leknutím padám k zemi. "Jé promiň, doufám, že sis neublížila." Promlouvá ke mně s posmutnělým úsměvem ta nejkrásnější dívka, kterou mé oči spatřili. Vzpomínám si na ni. Její překrásné tmavé vlasy s odlesky dofialova, zářících v odrazech paprsků Slunce, nejdou zapomenout. "Ne ne, promiň neslyšela jsem Tě" pronesu s rudými tvářemi. Naklání se ke mně a svou paží mi podepírá záda, aby mi pomohla vstát. Koukám do jejích třpytivých očí a případám si jako ve snu. Absolutně celé tělo se mi třese z tepla, jejího doteku. Všímá si mého rozpačitého chování, díky mé neschopnosti se pohnout a pomáhá si druhou rukou k mému pozvednutí do jejího vřelého objetí. Uklidňuje mě a zároveň mé tváře rudnou, čím dál více. Opře svou bradu o mé rameno a šeptá mi líbezným hláskem: "Nemohla jsem to bez tebe vydržet." a políbí mě do vlasů, přitom mi jednou rukou setře slzy z tváře. Byli jsme spolu v nemocnici a moc jsme si rozumněli, akorát ji propustili týden před mým odchodem, protože se již vyléčila a já ji ani nestačila vyjádřit, jak moc pro mě znamenala. "Šla jsem za tebou na návštěvu, když mi řekli o tvém odchodu, vyrazila jsem Tě hledat na Tvých oblíbených místech." vytrhne mě z úvah. Zvedám svou tvář a pozoruji její upřímný a zároveň smutný pohled. Chvilinku spolu komunikujeme pouze pohledy, než se odhodlám k ní přiblížit svou tváří a políbím ji na sametové rty. Těsněji mě objímá a její druhá ruka mě jemně hladí po tváři. Po dlouhých minutách líbání se v jejím doprovodu vydám na cestu do nemocnice. Docházím pro obnovení mé léčby. Dostala jsem znovu vůli k životu a její náruč mě dnes již čtvrtým rokem provází životem bez rakoviny.
 


Kapka

17. listopadu 2017 v 0:47 | Naomi |  Myšlenky a jejich příběhy :3
Mraky se pohybují nevídanou rychlostí , jakoby chtěli něco sdělit či jen na něco upozornit. Mám mlhavý pocit, že je něco špatně. Zlo šíří se a rozpíná. Kdekoho ovládá nenávist a chtíč pomsty, ba dokonce i tak milující lidi obklopuje ten pocit. Je mi do breku z celého toho ponurého dne, který je smutnější a děsivější nežli noc. Pozoruji, jak posledni listy upadají ze stromu a sleduji pochody. Skryté pochody bestii pomalu prostupujicich do lidského společenství.
Ach kráso přenádherná, jen povrchní sametová kapka. Kapka honosící se na překrásné blednoucí pleti. Tvůj sametově svádící um mě nepřestává mást. Jsem pohlcena tmou a zvířecími pudy uvězněnými na dně váh. Má zmateně fascinovaná tvář, sklánějící se ke tvým útrobám pozorujíc ten matný sebeklam. Lásku k sobě umí člověk velmi dlouho hráti. Teď přiznávám se Vám na kolenou všech skal. Nenávidím tu bytost snící i myslící. Já miluji každou nově výsostně rudou kapku objevujíc se na mém těle. Zbožňuji každou novou bolest způsobenou na nelítostně slabém plášti duše. Ten rudý plášť pohlcující vybledlé tóny pleti. Já přeji si moci skončit trápení bez pocitu viny a proto chci býti nenáviděna chtěně se záměrem, nežli s vinou a smutkem ubíjející bolestí. Prosím, tvor stvořen k zapovězení byl již dávno započat, stvořen, vychován i pochroumán. Dnes přichazí s uvědoměním konečně i smíření a tak konečně rudé krápěje mohou započíst svou pravidelnou destrukční cestu. Jeden tah, druhý tah, třetí a desátý.. Síla se postupně vytrácí a pocity prázdna a nenávisti postupně vykresluje teplo hřející rudé tekutiny, která dává váhu trestu za bolest způsobenou žalostným bytím. Ovšem bestii, jest tento údělen předurčen.

Náhled v zrcadlení

10. srpna 2017 v 14:49 | Naomi |  Myšlenky a jejich příběhy :3
Hledím tiše do zrcadla a pozoruji dění v něm, každý posun tváře, pohyby koutků při úsměvu i pouhé automatizované mrknutí. Zkoumám krásu a intuitivnost pohybů svalů při kdejakém výrazu tváře či v přednastavených úkonech. Pozoruji dílo, jež činí nás tak jedinečnými a přitom, tak odlišnými. Vše kolem začíná se zalívat černočernou tmou, jak pomalu zapadá Slunce za viditelný obraz. Jak fádní je bytí. Poslouchám zvuky noci a přivírám oči, neboť i ubohý náznak světla rozpyluje smysl sluchu. Až je má mysl dostatečně naplněná smyslovými vjemy, otevírám oči a znovu pohlížím do útrob zrcadla. Nepozoruji, již ovšem sebe, ale vlastnosti a dokonalost zrcadlových obrysů. Jak totožne kopírují pohyby těla. Přemítám, zdali pak může existovat i jen byť nepatrné zpoždění mezi skutečným obrazem a alternativním odrazem. Když najednou rozlýtí se myšlenka. Tak jednoduchá, ale přitom tak komplikovaně nevysvětlitelná. "Proč?" Proč vlastně konáme všechny ty věci? Proč ničíme vše okolo nás z důvodu vlastní potřeby? Proč se považujeme za něco nadřazeného, když myslíme pouze na vlastní blaho. Proč majetek a peníze jsou pro nás důležitější, než pocity a intuice. Vlétam pomocí odrazu zrcadla do útrob vlastního myšlení a svědomí. Prohlížím si nicotnosti a návaznosti různých druhů chování. Mám panickou hrůzu nejen z počínání okolního prostředí, ale bojím se svého vlastního já. Čeho všecho jsou lidé schopni, rozjímá se myšlenka "Proč já bych neměla být taková taky." Vědy a lidstvo jako takové se snaží škatulkovat, nikoliv jenom věci a majetek, jež si neprávem přivlastňujeme, ale především zvířata, lidi, rostliny. Vše živé i neživé, třídíme vše do skupin a snažíme se všemu porozumět. Tak jako by veškeré živé tvorstvo bylo stejné. Jsou předurčené a vypozorované vlastnosti, pudy, vzorce chování. A když tak přemyšlím nad různými nemocemi osobnosti, jsou to vlastně nemoce? Je diferenciální diagnóza správná? Je správné myšlenkové vnímání většiny, jež sebestředně následuje své choutky a potřeby za účelem zisku, slávy, bohatství a neohlíží se na bolest způsobenou druhým svým jednáním? Je správné zapomínat dobré a vyzdvihovat špatné? Musí mít vždy zloba a nenávist větší váhu než láska a radost? Já bloudím v tomto světě a nenapravitelně se snažím porozumět všemu okolo, snažím se chápat záludnosti, snažím se porozumět jednání, jež vykonává každý, ale upřímě: "Já se narozdíl od vás denně snažím vyrovnat s vaší "NORMÁLNOSTÍ", jenomže vy sami ani nevíte co to je. Nevíte co po druhých chcete a když Vám člověk chce porozumět ještě je mu to vytýkáno. Mohu vás poprosit všechny o jednu laskavost? Zkuste si jen jeden jediný den zažít stejné pocity. Pokuste se porozumět jedinému jinak se chovajícímu člověku. Až to zkusíte, pak si uvědomte různé jiné reakce a snažte se porozumět jejím příčinám, následuje rozebírání myšlenek s danou osobou, až dojdete ke zdárnému pochopení. A až to uděláte, pak vám třeba něco dojde." Nejde o to být nejbohatší, nejlepší ani nejdokonalejší. Jde o pochopení a respektování druhých. Řekněte mi jak často se snažíte potlačovat sami sebe, aby to vyhovovalo okolí? A pak se divíte na naše abnormální prožívání? Zakazujete nám se chovat, jak nám je to přirozené. Vadí vám naše prožívání, naše požitky a naše útrapy. Představte si svět, kde vaše "NORMÁLNOST" je všude považována za neakceptovatelnou či minimálně za velmi netypickou a nevhodnou. Co s tím dělat? Asi se pokusíte přizpůsobit že? Ano to dělám a již odmala. Co z toho mám? Vlastně jednu věc ano. Jsem pozorovatel, který se snaží napodobit úlohu zrcadla. Celý život zkoumám a pozoruji okolní "NORMÁLNOST" a kopíruji ji, takže pokud mi chcete cokoliv vytýkat, Začněte u sebe, já kopíruji Vaše chování, protože moje není akceptováno. Jsem zrcadlo s pocity, jež musí být ukryty. Jestli existuje někde jiný svět. Prosím o jinou společnost, tady ta ničí mou duši i tělo.

Další články


Kam dál

Děkuji všem za Vaši podporu a zájem :) Per aspera ad astra :)